Lapeni virtuální nerealitou

Všichni víme, že internet je dobrý sluha, ale zlý pán. Všichni víme, že zveřejňované fotky jsou pouze obrázky, kde ukazujeme jen to, co my chceme. Avšak i přesto, že tohle racionálně vím, stejně ve mně často hlodá ten myšlenkový červík, že někteří mají prostě dokonalý život. Je to všechno vlastně stejně hrozně zvláštní, jak si lidé budují nějaký svůj virtuální obraz pro okolí. Je to až absurdní, jak jsou některé fotky dokonale naaranžované. U těch pak často přemýšlím, jak takové tvoření fotky muselo vypadat v reálu a je to vlastně celé až směšné. Tolik perfektně naaranžovaných jídel, která musela vychladnout, než byly vhodně zachyceny. Představuji si ty situace, kdy jdete s přáteli/partnerem někam do restaurace a lidi místo toho, aby si užívali ty okamžiky, tak mají v hlavě akorát to, aby přinesené jídlo především krásně vyfotili a rychle s ním na internet. Jako by to, co není zveřejněné ve virtuálním světě, ani v realitě neexistovalo. Jako by každý životní okamžik potřeboval virtuální potvrzení.

A co vlastně lidé zveřejněním dokonalých fotek sledují? Bohužel je často výsledkem to, že jim lidé závidí a získají pocit, že oni tak dokonalý život nemají. Přijde mi to jako taková internetová šikana sebe sama. Slyšela jsem, nebo četla jsem, už plno výpovědí o tom, jak se lidé trápí, že nemají tak úžasný život jako tamta/tamten na Instagramu. Přijde mi, že tímto se jen vytváří negativní pocity v ostatních lidech. Ale co to přináší dobrého? A vyváží to dobré váhu negativních pocitů?

Nechci se touto úvahou nikoho dotknout, jen tyto myšlenky mnou zrovna proudí a já jsem jen nechala rozběhnout prsty po klávesnici. Možná je to jen můj pohled na věc, protože jsem se sama často přistihla při absolutně neobjektivních negativních pocitech, že bych taky chtěla "to či tamto" nebo být "tam a tam". Sama vím, co někdy v sobě cítím a jaké myšlenky mě napadají, proto bilancuji nad tím, co vlastně taková nereálná sebeprezentace přináší dobrého.