Hledající

25.03.2018

Je mi 27 let. Měla bych být tedy papírově už asi naprosto dotvořený dospělý jedinec. Avšak sama v sobě vím, že se pořád tak nějak hledám a poznávám, snažím se pro sebe najít to pravé místo v životě. A myslím si, že je to správné, jen se o tom nahlas moc nemluví. Je spousta jedinců, kteří v sobě samém mají chaos, ale navenek nedávají nic najevo, protože slabost se neodpouští. Ve světě není moc prostoru pro ukazování slabostí a to je podle mě strašně špatně, protože tím nutně ve všech utváříme dojem, že jsme na tyto pocity sami, že nikdo jiný se nehledá. I já tento blog píši anonymně, protože se stydím za svůj gejzír různých citů a pocitů. Tak doufám, že se postupně dokáži veřejně odkopat a přestat se za tyto myšlenky stydět.

Hledám. Hledám pořád, co je pro mě správné. Chvíli si pohrávám s myšlenkou vegetariánství, chvíli to zase vzdávám. Sympatizuji s myšlenkami snažit se po sobě nezanechávat zbytečnou ekologickou stopu, ale potom zase upadám do lenivého stereotypu a přikláním se k pohodlnosti. Líbí se mi myšlenka neobklopovat se spoustou nadbytečného oblečení a kosmetiky, ale pak udělám nálet na obchod a koupím si spoustu zbytečných věcí. Snažím se dělat dobré skutky, pomáhat potřebným, ale kéž bych toho realizovala mnohem víc. V hlavě mám spoustu nápadů, ale kéž bych měla více realizací než těchto myšlenek. Ach, jak jen kolikrát dojíždím na svou lenost. A ach, jak jen jsem sama v sobě rozpolcená.

Na tomto blogu bych chtěla zaznamenávat své niterné myšlenky a úvahy a doufám, že jak se bude vyvíjet tento virtuální svět, bude se vyvíjet i mé reálné já. Doufám, že až se za pár měsíců otočím a budu bilancovat nad tímto uplynulým časem, uvidím už za sebou na své životní cestě jednu pořádně ušlapanou cestu vpřed. Mohou tam být i nějak menší postranní uličky, kdy jsem zbloudila, ale doufám, že moje kroky se vždycky na tu mou vysněnou správnou cestu životem v pořádku navrátí.